21. srpen 1968 – Konec všech nadějí

Smutek, zmar, pocit zrady, vztek... Hlavně tyto pocity měli snad všichni obyvatelé naší země, když se před padesáti lety probudili a zapnuli si rádio či ještě hůře – na vlastní oči viděli v ulicích těžkou techniku a tanky. Na tancích okupantů ale nebyly znaky zemí, před kterými nás celých předcházejících dvacet let varovalo vedení této země. Naopak. Byly to znaky pěti našich spojenců ze zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Pod pásy tanků a pod roztrhanými vlajkami zbrocenými krví skončilo pražské jaro, které dávalo naději, že socialismus může mít lidskou tvář. Ukázalo se, že nemůže... Přišla normalizace, posměšně nazývaná stalinismus s lidskou tváří, statisíce lidí emigrovaly do svobodného světa a my museli čekat 21 let na sametovou revoluci a ještě další dva roky na to, až poslední sovětský voják opustí naše území.

Nynější Česká republika už ale není sovětskou ani ruskou gubernií, i když by si to někteří naši politici přáli. Na rozdíl od SSSR a současného Ruska jsme svobodný a demokratický stát. Uvědomujeme si cenu svobody a demokracie – a to i díky oněm pocitům, které jsme zažívali před padesáti lety a které už zažít nechceme.