Výročí atentátu na R. Heydricha

Praha - 27. 5. 1942

Výročí atentátu na R. Heydricha

Přesně před 77 lety, 27. května 1942, došlo k události, o níž mnozí historici tvrdí, že změnila průběh 2. světové války i poválečné uspořádání Evropy. Před projíždějící otevřený automobil na křižovatce pražské ulice V Holešovičkách a Kirchmayerovy třídy (dnes Zenklova) skočil muž se samopalem, kterým chtěl zlikvidovat posádku vozu. Zbraň se mu však zasekla, a proto jeho opodál stojící společník hodil na auto bombu, jejíž exploze značně poranila důstojníka, na jehož čepici se skvěl symbol smrtihlava. Tento muž zemřel na následky sepse týden poté, 4. června 1942.

Asi už víte, koho mám na mysli. Kata českého národa Reinharda Heydricha, který byl hlavním strůjcem tzv. konečného řešení židovské otázky a fanatického nacistu, jenž v době atentátu coby třetí nejvýše postavený muž Třetí říše zastával také funkci zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě. Jeho likvidace byla naprosto ojedinělý čin, jaký neměl po celou válku obdoby, a mj. vedla k tomu, že Británie a Francie odvolaly své podpisy na Mnichovské dohodě, čímž poválečné Československo získalo zpět také Sudety. A tím, kdo hodil onu bombu, byl Jan Kubiš, rodák z Dolních Vilémovic u Třebíče, který odešel bojovat proti nacistům do Francie a později do Británie, odkud se vrátil jedné prosincové noci, aby spolu se svým kamarádem Jozefem Gabčíkem začal připravovat atentát na zrůdu, která po Židech chtěla sprovodit ze světa i Slovany, Romy a další „méněcenná“ etnika.

Tento odvážný čin u šokovaných nacistů vyvolal odezvu v podobě vypálení Lidic, následně i Ležáků a také v podobě heydrichiády, kdy mnoho českých vlastenců bylo popraveno. Celosvětový dopad byl ale obrovský – Češi dokázali, že s nacisty chtějí bojovat a že s nimi Spojenci musejí počítat nejen během války, ale i po ní.

Na mě tyto události působí o to silněji, že moje babička pocházela z Dolních Vilémovic. Dodnes mi běhá mráz po zádech, když mi coby malé holce líčila ty chvíle strachu, jaké si my ani nedokážeme představit. „Přijdou si pro nás taky?“ ptali se lidé ve vesnici. Kubišovi příbuzní byli odvlečeni do koncentračního tábora a lidé žili ve strachu, že Dolní Vilémovice budou vypáleny stejně jako Lidice. Nakonec k tomu nedošlo, události nabraly jiný směr – a v Dolních Vilémovicích se dodnes zachoval i rodný dům člověka, který svým individuálním činem ovlivnil historii jako málokdo. Navštivte jej, nyní je v něm muzeum, a uctěte Kubišovu památku i památku jeho kamarádů, kteří po boji s nacisty zemřeli 18. června 1942 poté, co byli zrazeni. Vzpomeňte všech, kteří se konce války nedožili, ale kteří do poslední chvíle věřili, že proti zlu je nutné bojovat všemi prostředky. To, co se stalo před 77 lety, je důkazem, že i jeden člověk zmůže opravdu hodně. Jen to chce odvahu a odhodlání. Čest všem, kteří tyto dvě vlastnosti mají a neváhají je použít.