4 roky války na Ukrajině

Čtyři roky bolesti, která se nedá změřit.

Útoky míří na obytné domy, školy i nemocnice.

Zasahována je energetická infrastruktura – a v zimě to znamená tmu, chlad a nejistotu. Rodiny sedí v bytech bez topení. Děti usínají oblečené, někdy v krytech, někdy ve sklepích. Nemocnice fungují na generátory.

A pak jsou tu děti, které byly odvlečeny ze své země na ruské území. Odloučené od rodičů, od sourozenců, od svého domova. Některé se podařilo vrátit. Mnohé stále čekají.

Žádné dítě by nemělo usínat při zvuku sirén. A žádné dítě by nemělo usínat bez náruče svých rodičů.

Ukrajina dnes nebrání jen své území. Brání princip, že silnější si nemůže vzít, co chce.

Proto má pomoc smysl. A proto v ní musíme pokračovat.

Děkuji všem dobrovolníkům, hasičům, obcím, firmám i rodinám, které pomáhají.

Děkuji i skautům, školám a spolkům, které vyráběly zákopové svíčky – obyčejné plechovky s voskem, které v mrazu znamenají možnost ohřát jídlo nebo ruce. Malá věc, která zachraňuje zdraví a někdy i život.

Každý může mít na podobu pomoci jiný názor. Ale bez pomoci to nepůjde. A dokud bude Ukrajina čelit agresi, neměli bychom otáčet hlavu jinam.

Myslím dnes na oběti.

Myslím na rodiče čekající na své děti.

A věřím, že spravedlivý mír není naivita, ale cíl, za který stojí za to vytrvat.