Beseda s Martou Neužilovou a Stanislavem Motlem

Dovedete si představit, že byste jako malé dítě přišli o svou maminku jen proto, že je „jiná“? Jiná v tom smyslu, že vypadá jako všichni kolem vás, jen jakási lidská zrůda ji označila méněcennou, za rasově nečistou? A že tyto lidské zrůdy jsou pro tuto „vadu“ schopny vraždit nejen dospělé, ale i děti? Celkem šest milionů lidí, z toho jeden a půl milionů dětí? Dovedeme si ta čísla vůbec představit? Více zavražděných dětí, než má Praha obyvatel?
Tak vypadá hrůznost nacistického režimu, který rozpoutal genocidu Židů. Příští rok to bude 75 let od chvíle, kdy tato zvěrstva skončila – a mezi námi žije poslední generace pamětníků, přímých očitých svědků. Jedněmi z nich je i Marta Neužilová, která dnes společně s publicistou Stanislavem Motlem o těchto hrůzných okamžicích vyprávěla před zcela zaplněnou Zadní synagogou v Třebíči. Besedě předcházelo také velmi sugestivní vystoupení s názvem „Štetl, to je Městečko“ v podání Jany Kopečkové a Gabriely Šebkové, v němž hravé dětské říkanky s výrazy v češtině, jidiš a hebrejštině přecházejí do naturalistického vzpomínání na naše zavražděné židovské spoluobčany.

Maminka Marty Neužilové, paní Olga Klicperová, byla Židovka, tatínek ale křesťan, což alespoň zpočátku znamenalo to, že její rodina nebyla poslána hned s prvním transporty do koncentračního tábora. Tatínek Marty Neužilové zemřel ještě před válkou, rodina žila nedaleko Litoměřic, v blízkosti Terezína. A maminka paní Marty využila toho, že oproti svým souvěrcům byla stále na svobodě, a proto se jim snažila pomáhat. Už jen tím, že pokaždé, když přijel vlak na bohušovické nádraží, odkud Židé z transportů přecházeli do nedalekého Terezína, vyběhla k vězňům, dávala jim jídlo, vodu, ale také sbírala kontakty na jejich příbuzné. Později její pomoc nabyla většího rozsahu a zapojila do ní i své děti včetně paní Marty, které do Prahy posílala shánět jídlo. Jenže na základě podnětu jedné udavačky gestapo zatklo nejen maminku, ale i děti – a podle historiků byla paní Marta ve svých deseti letech nejmladším vězněm gestapa vůbec. Děti nacisté později pustili, maminka se však domů již nevrátila. Byla umístěna právě v Terezíně, jen asi dva kilometry od domova. Její děti, z nichž jedno mezitím zemřelo, ji naposledy viděly, když s malou skupinou kráčela kolem jejich baráčku – na vlak, který ji pak zavezl do Osvětimi.
Ani děti se ale přímo domů nemohly vrátit, jejich dům byl zapečetěn, ale našly úkryt u paní, které v té době bylo přes osmdesát let. Jenže zde byly tajně – schovávaly se, prakticky bez prostředků, ale dočkaly se konce války. Takových židovských dětí byla spousta a nyní se sdružují v organizaci Ukrývané dítě, kterou vede právě Marta Neužilová.
Stanislav Motl pomocí jedné ze svých reportáží představil ještě další „ukrývané dítě“, pana Alfreda Ševčíka. Toho dokonce pomohl ukrýt německý voják, který ho schoval kdesi v Praze. Později se pan Ševčík dostal k řeholním sestrám, které mu pomáhaly až do konce války.
Rozumíte tomu? Rozumíte, jak někdo může takto ničit rodiny, zabíjet lidi, vraždit děti, z nichž by mohli být třeba vynálezci, skladatelé či malíři? Já tomu dodnes nerozumím a asi nikdy to nepochopím. Ale vím, že vše začíná u těch nejnižších lidských pudů. Kdosi vychytralý ukazuje z nějakého důvodu na ty, kteří ho převyšují, demagogicky poukazuje na jejich schopnosti, majetek – a snaží se v lidech probudit závist. To není obtížné. Závist tu byla vždy, zvláště u lidí, kteří sami nikdy nic nedokázali. A tato závist záhy přechází v nenávist. A od té už je jen krůček k omezování svobody, koncentračním táborům a vraždění. Hitler také začal pozvolna – nejdříve tou závistí, která později přešla v nenávist. A hlavně – vyhrál demokratické volby. A to proto, že ti lidé, jimž tuto svou ideologii nabízel, chtěli slyšet právě to, co jim předkládal. Řeči plné závisti a nenávisti. Není pravda, že se v Německu tehdy nikdo proti tomu neozval, ale tito lidé byli záhy umlčeni. Ti šťastnější byli donuceni emigrovat, ti méně šťastní byli ještě ve 30. létech zavražděni či posláni do koncentračních táborů. A to velmi záhy – vždyť Hitler volby vyhrál 5. března 1933 a hned 22. března téhož roku byl otevřen koncentrační tábor Dachau. Na to nezapomínejme. Nezapomínejme, že vše nějak začíná. A že se vše může opakovat. Jen se rozhlédněte kolem sebe a sami si odpovězte na otázku: „Kolik současných politických stran využívá demagogii k tomu, aby v lidech vzbuzovaly závist a také nenávist?“
Nebudeme-li proti tomu něco dělat, pak nás může opět potkat to, co paní Neužilovou, pana Ševčíka a miliony dalších lidí. Jsem ráda, že jsem se dnes s paní Neužilovou mohla setkat a vyslechnout si její smutný příběh. Kéž by si jej ale chtěli vyslechnout všichni, a ne jen ti, kteří se o historii zajímají.