Jan Palach v našich srdcích stále žije

Přesně před 50 lety, 16. ledna 1969 přibližně o půl druhé odpoledne, se na Václavském náměstí v Praze odehrála strašná scéna. Nenápadný mladík se zde polil hořlavinou a vzápětí škrtl zápalkou. Kolemjdoucí se ho snažili uhasit, mladý muž, ještě před chvílí tak krásný a silný, byl však popálen na 80 % těla. Tři dny poté zemřel. Jan Palach, zoufalý z toho, do jaké letargie se propadá Československo okupované sovětskými vojsky, zvolil tento čin jako protest i jako snahu o vyburcování společnosti. Jeho touha po svobodě a demokracii byla tak velká, že za ni neváhal položit tu nejvyšší cenu, a to i přesto, že musel vědět, jak strašná bolest ho čeká. Právě tato bolest měla Československo probudit. Bohužel se tak nestalo, na Palacha se však nezapomnělo. Jeho čin se potají připomínal, lidé si o něm povídali. Dvacet let poté, v lednu 1989, pak lidé Jana Palacha vzpomněli naplno v rámci Palachova týdne, během něhož se na Václavském náměstí několik dnů po sobě scházely tisíce lidí. Neodradily je ani brutální zásahy komunistické policie, neodradilo je zatýkání a věznění. Bylo vidět, že lidé už mají dost totality, že hodlají opět svobodně myslet a žít. Bylo vidět, že se zrůdný režim definitivně hroutí. To byl odkaz Jana Palacha, který tak myšlenky svého zoufalého činu nakonec přece jen dovedl do konce. Nezapomínejme na něj a stále si jej připomínejme. Protože dokud v našich srdcích Jan Palach žije, pak stále můžeme věřit v demokracii a svobodu.

A nezapomínejme ani na jeho následovníky, ať už z Československa, tak ze zahraničí. Protože Jan Palach nebyl jediný, a dokonce ani první, kdo takto proti komunistické zvůli protestoval. Čest jejich památce.