Jdu si lehnout do Jihlavy :-)

Dnes jsem společně s koordinátorem komunitního plánování a prorodinné politiky MěÚ Třebíč Miroslavem Cejpkem velmi ráda podpořila akci Paprsku naděje s velice vtipným názvem „Jdu si lehnout do Jihlavy“. Paprsek naděje spadá pod Oblastní charitu Třebíč a pomáhá lidem s duševními chorobami. A právě ty byly tématem dnešního setkání na Karlově náměstí v Třebíči – přičemž lidé mohli zjistit, že člověk s duševní chorobou nerovná se blázen. V současné době na nás útočí tolik vjemů, jsme tolik přepracovaní, zažíváme tolik stresových situací a zpracováváme tolik informací, že si „lehnout do Jihlavy“ může jít kdokoli z nás. Stačí prostě, aby přetekla hladina toho, co náš mozek dokáže ještě zvládnout. Najednou zkolabujete, úplně vypnete, odmítnete chodit z domu, jednoduše řečeno se v očích svého okolí začnete „chovat divně“. Není to přitom nic než reakce na přepracování či touha vybočit ze stereotypu všedních dnů.
Paprsek naděje dnes kolemjdoucím ukázal, že tento jev je vlastně přirozený – ale abychom lidem s podobným chováním pomohli, nesmíme se jich stranit či je nějak soudit. Velice pěkně to bylo řečeno na tabuli, kde pracovnice Paprsku vypsaly několik hesel. Jedno z nich bylo „Nikdo neví, jaké to je, chodit v botách toho druhého.“ Ano, stěží si dovedeme představit, co onen člověk prožívá, a proto je dobré se o něj zajímat a zkusit mu pomoct.
Těžkou krizí si prý za svůj život projde každý člověk, některý bohužel i vícekrát. Jsou to složité chvíle, kdy je potřeba mít nablízku někoho, komu se můžeme svěřit či kdo nám může pomoct. Není to přitom nic, za co bychom se měli stydět, kvůli čemu bychom se měli vnitřně trápit. Proto velice chválím podobné akce, jakou dnes uspořádala děvčata z Paprsku naděje pod vedením koordinátorky Paprsku Jindřišky Šmejkalové. Každý si dnes mohl zkusit, jaké to je, lehnout si do nemocniční postele na psychiatrickém oddělení – a uvědomit si, že to může potkat i jeho samotného. Přitom se tomu dá vyhnout. Nebát se svěřit, když nás něco trápí, nebo se onoho člověka zeptat, když vidíme, že v sobě něco dusí.