Den boje studentů za svobodu a demokracii

30 let! A přitom mi to připadá jako včera. Tehdy mi bylo 21 let, byla jsem tedy zhruba stejně stará jako studenti, kteří se přesně před třiceti lety vypravili do ulic a dožadovali se svobody a demokracie. Komunistické mlátičky zareagovaly obrovskou brutalitou, Národní třídou a dalšími místy se nesl nářek stovek či tisíců zmlácených lidí. Když se na to člověk dívá z dnešního pohledu, vlastně nechápe, co si tím komunisté chtěli dokázat. Vždyť všude kolem nás už to vřelo a bylo patrné, že je záležitostí jen několika málo dnů, kdy se zhroutí totalita i u nás. V Polsku a Maďarsku už lidé měli svobodu, v NDR komunisté jen bezmocně přihlíželi, jak si lidé odnášejí na památku zbytky Berlínské zdi, která byla symbolem rozdělení světa na Východ a Západ.
Možná to ale byla právě nebývalá tvrdost, s níž těžkooděnci napadli bezbranné studenty, která v lidech vyvolala zlobu a pocit, že toho mají dost. Právě „máme toho dost!“ bylo jedním z hesel, která skandoval čím dál více se zvětšující dav v následujících dnech na Václavském náměstí v Praze, a později na Letné. Lidé volali po svobodě a demokracii. Těch se jim dostalo, protože do konce roku se režim definitivně zhroutil a ještě 29. prosince 1989 se někdejší disident Václav Havel stal prvním nekomunistickým prezidentem od roku 1948, kdy komunisté v Československu uchvátili moc. Na rozdíl například od Rumunska, kde se střílelo, byly nové pořádky u nás nastoleny „sametově“.
Vzpomeňte prosím všech, kteří se o sametovou revoluci zasloužili, a važme si toho, že tenkrát před třiceti lety studenti pro nás všechny žádali svobodu a demokracii. Važme si těchto dvou slov, protože se nejedná o slova prázdná, ale slova s nezměrnou hloubkou. Slova plná naděje a krásy. Nenechme se o ně připravit, nesledujme s rukama v klíně, že mnozí lidé, i vedoucí představitelé naší země, je teď, přesně po třiceti letech, chápou jen coby jakýsi nepříjemný fakt v honbě za ziskem a prosazováním svých osobních zájmů.
A važme si také těch, kteří vyšli do ulic před 80 lety, tedy v roce 1939. I tehdy to byli zejména studenti, kdo v říjnu protestovali proti nacistické okupaci, tehdy bohužel za cenu života Jana Opletala a dělníka Václava Sedláčka, které nacisté při demonstraci zastřelili. A také za cenu uvěznění a mučení mnoha dalších lidí v koncentračních táborech a uzavření vysokých škol. Ty byly zavřené právě 17. listopadu, dva dny po Opletalově pohřbu.
Studenti, jak bývalí, tak i současní, v těžkých chvílích jste mluvčími občanů, kteří chtějí žít ve svobodě a demokracii. Nikdy nevzdávejte svůj boj, protože historie ukazuje, jak mnoho dokážete. Z celého srdce vám děkuji.