Návštěva Věznice Příbram

Na nedávné konferenci o recidivě vězňů, kterou pořádala Oblastní charita Třebíč Oblastní charita Třebíč, jsem se seznámila s farářkou Českobratrské církve paní Vendulou Glancovou. Ta působí jako kaplanka ve Věznici Příbram, kam mě pozvala na návštěvu, abych mohla srovnat všeobecně přijímané předsudky o vězeňství se skutečným stavem.
Velice ráda jsem toto pozvání přijala a příbramskou věznici navštívila 20. listopadu. Už příjezd tam mě překvapil – věznice je totiž doslova ukrytá v údolí asi šest kilometrů od samotné Příbrami, v krajině plné bývalých hald po uranových dolech. Uran se zde totiž těžil v 50. létech a byli to právě vězni, kteří jej dobývali. Nyní je ve věznici umístěno přes 1000 vězňů, přičemž stupeň ostrahy je tu v různých sektorech nastaven od mírného po střední až po vysoký.
Kromě paní farářky Glancové a dalších zaměstnanců nás přijal ředitel věznice plk. Petr Červený. Postupně jsme prošli většinou ubytovacích budov a místností, kde vězni přijímají návštěvy. Navštívili jsme také nedávno postavenou novou halu, kterou věznice postavila s využitím tzv. Norských fondů, kde se zájemci z řad vězňů školí v počítačové gramotnosti či navštěvují kurzy kuchař-číšník. Jeden z těchto kurzů jsme viděli „naživo“, právě zde totiž probíhala výuka. V hale je také oddělení, kde vězni montují součástky pro automobilky.
V příbramské věznici mají také speciální oddělení, kam jsou dobrovolně umísťováni vězni závislí na drogách. Závislosti jsou zde zbavováni, je jim věnována speciální péče – která má výsledky proto, že tito lidé se chtějí tohoto problému zbavit, aby se mohli lépe začlenit do většinové společnosti. Jenže právě návrat na svobodu je ten největší problém.
Jak mi prozradily sociální pracovnice i vybraná skupina vězňů, s nimiž jsem měla možnost hovořit, naprostá většina z propuštěných má vysoké dluhy – třeba jen kvůli tomu, že dotyčný před lety neplatil účet za telefon, posléze na to zapomněl, nebo to prostě neřešil, a penále dosáhlo obrovské výše. Během výkonu trestu si však odsouzení, se kterými jsem hovořila, můžou vydělat max. 6000 Kč/měsíčně (zde ale záleží na zařazení dle typu práce a kvalifikace, odsouzení si podle sdělení věznice také mohou vydělat až 11 000 Kč + příplatky), z čehož nelze dlužnou částku prakticky splácet. I když tedy má tento člověk snahu, nastavený systém je značně demotivující. Zatímco někteří z vězňů do práce ani nechodí s vědomím, že za něj vše zaplatí stát, člověk, který si chce zachovat či rozvinout pracovní návyky, je podle mého názoru frustrován tím, že si prakticky nic nevydělá a dluh se nezmenšuje. V okamžiku, kdy pak opustí věznici, nemůže v podstatě nastoupit do legálního zaměstnání, protože by mu z platu byla strhávána většina vydělaných peněz. Myslím, že pak tedy nemůže normálně žít, nemůže si sehnat slušné ubytování, nakonec se dostane v lepším případě na ubytovnu, kde jsou další podobní jedinci, v horším případě se z něj stane bezdomovec – přičemž z obou těchto pozic je k návratu do vězení opět velmi blízko.
Problém tkví také v tom, že lidé na člověka, jenž vyjde z vězení, hledí jako na vyvrhele a je jim jedno, zda je to bývalý vrah, nebo někdo, kdo se do vězení dostal kvůli dluhům, které měl navíc snahu splácet. Opovržlivě s bývalými vězni podle sdělení těch, s nimiž jsem měla možnost mluvit, jednají i mnozí úředníci, kteří by jim naopak měli už z podstaty své funkce pomáhat etablovat se ve společnosti. Zde by pomohlo, kdyby na úřadech byl speciálně vyškolený člověk, který by s těmito lidmi uměl jednat a bral by je jako běžné jedince.
Stát si také musí uvědomit, že zde je cestou oddlužení, jinak se stále budeme motat v začarovaném kruhu, který státní pokladnu stojí nemalé finanční prostředky. Bývalý vězeň chce třeba začít nový život, ale těžko se mu to povede, když ho pronásledují dluhy, je s ním nakládáno jako se spodinou a o práci nezavadí. I firmy by mohly třeba vytvořit nějaké programy pro zaměstnávání bývalých vězňů, nabídnout jim ubytování a slušné podmínky. Vždyť je stále nedostatek pracovníků a já na vlastní oči viděla, že tito lidé pracovat umějí a chtějí. Navíc mají i vychování, k čemuž jsou vedeni právě ve výkonu trestu. Všude nás hlasitě a dopředu zdravili a chovali se maximálně slušně a pokorně.
Zde ohromný kus práce odvádějí sociální pracovnice, které s nimi pracují. Jak mi ale sdělily, na každou z nich připadá 60 vězňů. To je velice vysoké číslo. Opravdu málokdo z nás si dokáže představit, jak obtížná a špatně placená je práce vychovatele.
Při loučení se sociálními pracovnicemi a vězni mě potěšilo, že jsem získala jejich důvěru. Vězňům se ji pokusím vrátit tím, že zjistím, jak přenastavit systém tak, aby jim při návratu z vězení nehrozila recidiva jen kvůli dřívějším dluhům. A ženám, které o ně ve věznici pečují, velice děkuji. Jsou nositelkami světla, jímž se ze tmy, z pomyslného dna společnosti, snaží vytáhnout vězně na výši a probudit v nich maximum dobrého.
A děkuji také panu řediteli plk. Červenému za milé přijetí a paní kaplance Glancové za to, že mě do Věznice Příbram pozvala a za její pastorační poslání v místech, kde by to jen málo kdo očekával. Tato návštěva mi totiž v mnohém otevřela oči, zbavila mě předsudků a také mi potvrdila, že odsouzeným je potřeba věnovat mnoho péče. Nejen v době jejich výkonu trestu, ale i po jejich návratu z vězení. V konečném důsledku to totiž přinese nejen mnoho lidského dobra, ale také ušetří značné finanční prostředky. Jeden vězeň totiž stát ročně vyjde na více než 300 tisíc korun. Vezmeme-li, že jen v příbramské věznici jich je tisíc, pak je to 300 milionů korun. A celkem je v ČR asi 21 tisíc vězňů, což by v případě, že by každý byl odsouzen alespoň na jeden rok nepodmíněně, představovalo 6,3 miliardy korun. Osobně si myslím, že alespoň část z těchto peněz by mohla být věnována na něco jiného – jen by stačilo, kdyby se státu navrátivší vězně povedlo lépe začleňovat do společnosti.