Nemůžu už mlčet.

22. 11. 2025
posledních dnech se objevují zprávy o tzv. mírovém plánu, který byl předložen Ukrajině. Cítím povinnost se k tomu jasně vyjádřit.
 
 
Nemůžu už mlčet.
V posledních dnech se objevují zprávy o tzv. mírovém plánu, který byl předložen Ukrajině. Cítím povinnost se k tomu jasně vyjádřit.
Ten plán není mírový.
Je to požadavek, aby se napadený stát vzdal části svého území, omezil vlastní armádu a vzdal se možnosti vstoupit do NATO.
Historie ale ukazuje, že ustupování agresorovi k míru nikdy nevede.
Možná to dnes už někteří necítí tak naléhavě, ale připomeňme si rok 1938:
Hitler tvrdil, že chce jen Sudety. Mocnosti mu ustoupily — věřily, že když obětují část Československa, nastane klid zbraní.
Nenastal.
Sudety byly jen první krok. Následovalo obsazení zbytku Československa a potom druhá světová válka.
Dnes slyšíme podobný tlak – „vzdejte se kousku a bude mír“.
Ale Kreml otevřeně říká, že jeho ambice nekončí u Ukrajiny. Česká republika je dnes na jeho seznamu „nepřátelských států“.
Představa, že se to nás netýká, je nebezpečná iluze.
A ano — žádný demokraticky smýšlející politik nemá radost z toho, že musíme dávat peníze na obranu.
I já bych mnohem raději investovala do škol, nemocnic, dopravy, výzkumu nebo do rozvoje regionů.
Jenže válku si nevybírá napadený. Vybírá si ji agresor.
A roky jsme věřili, že po roce 1945 už nic takového nepřijde. Bohužel jsme se mýlili.
„Jediné, co je třeba pro triumf zla, je, aby dobří lidé nedělali nic.“
Proto o tom musíme mluvit.
Proto nemůžeme dělat, že se nic neděje.
A proto musíme dál podporovat Ukrajinu — politicky, materiálně i lidsky.
Protože když se zastaví její obrana, nezastaví se agrese.
A bezpečnost Evropy, včetně České republiky, na tom stojí.
A ano — bude to nepohodlné. Ale zlo roste přesně tam, kde lidé přestávají zvedat hlas