Nemůžu už mlčet.

22. 11. 2025

V posledních dnech se objevují zprávy o tzv. mírovém plánu, který byl předložen Ukrajině. Cítím povinnost se k tomu jasně vyjádřit.

Nemůžu už mlčet.

V posledních dnech se objevují zprávy o tzv. mírovém plánu, který byl předložen Ukrajině. Cítím povinnost se k tomu jasně vyjádřit.

Ten plán není mírový.

Je to požadavek, aby se napadený stát vzdal části svého území, omezil vlastní armádu a vzdal se možnosti vstoupit do NATO.

Historie ale ukazuje, že ustupování agresorovi k míru nikdy nevede.

Možná to dnes už někteří necítí tak naléhavě, ale připomeňme si rok 1938:

Hitler tvrdil, že chce jen Sudety. Mocnosti mu ustoupily — věřily, že když obětují část Československa, nastane klid zbraní.

Nenastal.

Sudety byly jen první krok. Následovalo obsazení zbytku Československa a potom druhá světová válka.

Dnes slyšíme podobný tlak – „vzdejte se kousku a bude mír“.

Ale Kreml otevřeně říká, že jeho ambice nekončí u Ukrajiny. Česká republika je dnes na jeho seznamu „nepřátelských států“.

Představa, že se to nás netýká, je nebezpečná iluze.

A ano — žádný demokraticky smýšlející politik nemá radost z toho, že musíme dávat peníze na obranu.

I já bych mnohem raději investovala do škol, nemocnic, dopravy, výzkumu nebo do rozvoje regionů.

Jenže válku si nevybírá napadený. Vybírá si ji agresor.

A roky jsme věřili, že po roce 1945 už nic takového nepřijde. Bohužel jsme se mýlili.

„Jediné, co je třeba pro triumf zla, je, aby dobří lidé nedělali nic.“

Proto o tom musíme mluvit.

Proto nemůžeme dělat, že se nic neděje.

A proto musíme dál podporovat Ukrajinu — politicky, materiálně i lidsky.

Protože když se zastaví její obrana, nezastaví se agrese.

A bezpečnost Evropy, včetně České republiky, na tom stojí.

A ano — bude to nepohodlné. Ale zlo roste přesně tam, kde lidé přestávají zvedat hlas

Stavba Centra sv. Zdislavy pokračuje skvěle