Odhalení pamětní desky Bedřicha Kružíka

4.9.2019
Odhalení pamětní desky Bedřicha Kružíka

Vy z vás, kteří jste tam včera byli, jste asi slyšeli, jak se mi chvěl hlas. Mám na mysli slavnostní shromáždění u příležitosti odhalení pamětní desky pplk. in memoriam pana Bedřicha Kružíka, pilota RAF, válečného hrdiny, „Baťovce“ a třebíčského občana. Toto shromáždění se konalo včera v areálu bývalé obuvnické továrny v Třebíči-Borovině a na mě ve chvíli, kdy jsem měla začít mluvit,
dolehla síla okamžiku.
Pietnímu aktu určenému široké veřejnosti totiž předcházel krátký seminář pro vojáky, odbornou veřejnost a novináře, na němž jsme se mohli s osobností pana Kružíka blíže seznámit. Nejdůležitější fakta z jeho života nám zprostředkovala historička a spisovatelka paní Eva Pokorná a své osobní vzpomínky na pana Kružíka nám sdělil pan Karel Picmaus. Ačkoli jsem o panu Kružíkovi už četla (paní Pokorná mu věnovala kapitolu ve své knize Šest statečných), jejich vyprávění mě opravdu chytlo za srdce. Pan Kružík, hrdina, který se po okupaci Československa nacisty dobrovolně přihlásil do našeho zahraničního vojska ve Francii a Anglii, za což mu komunisté posléze vyměřili devět let v Jáchymově, zůstal až do své smrti skromným člověkem. Kdybyste ho potkali, jen byste si řekli: „To je ale noblesní, krásně oblečený člověk, jehož nikdy neopouští dobrá nálada.“
Právě takový totiž pan Kružík ve vzpomínkách pana Picmause byl. I přes strašné příkoří, jehož se mu za jeho hrdinství a odvahu dostalo, se ho těm, kteří mu nikdy nesahali ani po kotníky, nepodařilo zlomit. Pan Kružík si žil svůj život, hledal v něm krásu lidského bytí, nikdy na sobě nedal znát, kolik toho v životě zkusil. Vždy chodil elegantně oblečený, nikdy nemluvil hrubě, s každým jednal slušně. Jak moc bychom takových pánů Kružíků v naší době někdy potřebovali!
Podobné vzpomínky na pana Kružíka měl i pětaosmdesátiletý pan Kratochvíl, který do Třebíče přijel v doprovodu svého příbuzného pana Šulce až z Třeboně. Pan Kratochvíl byl totiž s panem Kružíkem zavřený v Jáchymově a chtěl taktéž uctít jeho památku. I na panu Kratochvílovi bylo ale vidět, že ho komunistické bezpráví nezlomilo a že na svět stále hledí s veselou myslí.
Pan Bedřich Kružík byl ročník 1909. Byl tedy stářník mého dědečka, který se narodil jen o rok dříve. Když paní Pokorná a pan Picmaus o panu Kružíkovi mluvili, vzpomínala jsem na dědečka. Vzpomínala jsem na to, jak jsem se ho několikrát jako malá holka ptala na válku. Nikdy se mi nedostalo kloudné odpovědi, nikdy o ní nechtěl hovořit. Jen naznačil, že byla hrozná. Mnozí si neuvědomujeme, v jak krásné době plné míru žijeme a jaká utrpení přinášejí mezilidské konflikty. Válku si pamatují jen ti nejstarší z nás – a proto je potřeba si hrdiny, jako byl pan Kružík, neustále připomínat. Zvláště pak takové skromné hrdiny, jako byl on. Hrdiny, kteří službu vlasti, za niž nasazovali život, chápali jako přirozenou, zcela samozřejmou povinnost.
Jsem proto velice ráda, že panu Kružíkovi byla pamětní deska včera odhalena jako vzpomínka, která již nikdy nezmizí. Chtěla bych poděkovat všem organizátorům, kteří včerejší akci připravili. V prvé řadě panu Richardu Horkému, jenž desku nechal vyrobit, spolku Ekobioenergo, který akci zaštiťoval, Ekotechnickému centru Alternátor, kde proběhl seminář a kde můžete ještě dnes navštívit výstavu o našich pilotech působících v RAF, vojákům z 22. základny vrtulníkového letectva u Náměště nad Oslavou v čele s plk. gšt. Rudolfem Strakou a jeho zástupcem plk. gšt. Miroslavem Svobodou, členům KVH Diverzanti z Brandenburgu, kteří připravili působivou historickou ukázku, Kraji Vysočina, městu Třebíč a Muzeu Vysočiny Třebíč, které se na akci podíleli organizačně, panu Michalu Lukáčovi, jak akci pěkně moderoval – a také dětem z Dětského pěveckého sboru Resonance a sboru Osmina, které si pod vedením paní učitelky Heleny Valové a za doprovodu klávesisty Víta Košíčka připravily moc hezké hudební vystoupení. Právě děti, jichž bylo také hodně mezi diváky, jsou totiž naší budoucností. A budeme-li jim připomínat naše hrdiny, právě takové hrdiny, jako byl pan Bedřich Kružík, pak věřím tomu, že v té budoucnosti, která je čeká, si snad nebudou muset prožít minulost, v níž žili naši prarodiče. Věřím, že si díky takovým akcím, jako byla ta včerejší, uvědomí, jak cenná je svoboda, mír a hodnota lidského života.
Už chápete, proč se mi včera tak chvěl hlas?