Odpovědnost není slabost. Je to zkouška charakteru.

Byla to senátorka, která se v těžké životní situaci snažila své problémy řešit pitím alkoholu. Sedla za volant, při silniční kontrole nadýchala. Policie nemohla věc řešit na místě, a tak putovala žádost o její vydání do Senátu. A tehdy se stalo něco, co dnes považuji za skutečný projev odvahy a odpovědnosti. Ta žena předstoupila před plénum a sama požádala, abychom ji vydali. Nevymlouvala se, neschovávala se za imunitu, nehledala viníky jinde. Řekla: pochybila jsem a chci nést odpovědnost. To nebyla slabost. To byla síla.

A právě tenhle obraz se mi dnes vrací ve chvíli, kdy sleduji chování lidí, kteří mají obrovskou moc, silné zázemí, právní aparát, peníze a vliv – a přesto se odpovědnosti vyhýbají. Místo aby se postavili čelem k vlastním kauzám, obklopují se armádou právníků, poradců a politických obchodů. Místo přiznání chyby slyšíme o „politických objednávkách“, o vině všech kolem, jen ne vlastní. A místo osobní odpovědnosti přichází tlak na instituce, aby se ohýbala pravidla.

A právě v této chvíli vstupuje do hry prezident republiky. Nastavuje zrcadlo. Zrcadlo, do kterého se někteří odmítají podívat – a nejraději by ho rozbili. Ne proto, že by nebylo pravdivé, ale proto, že ukazuje to, co vidět nechtějí. Že odpovědnost není slabost. Že funkce není štít. A že zákony nemohou platit jen pro někoho.

Není náhoda, že je dnes prezident terčem útoků. Ne proto, že by chyboval, ale proto, že trvá na mantinelech. A mantinely vadí těm, kteří si zvykli, že moc znamená výjimku. Když je premiér slabý, snadno vydíratelný a závislý na hlasech těch, kteří zpochybňují základní hodnoty státu, začnou se dít věci, které bychom ještě před pár lety považovali za nepředstavitelné.

Do tohoto obrazu bohužel zapadá i vystupování poslance Filipa Turka – útoky na prezidenta, neúcta k institucím, lehkovážná slova v zahraničněpolitických otázkách a chování, které připomíná spíš svět sociálních sítí než odpovědnou veřejnou službu. Nejde o názorový spor. Jde o to, že veřejná funkce vyžaduje pokoru, zralost a vědomí důsledků. A to tady bolestně chybí.

Politika není hra bez následků. Slova mají váhu. Činy mají důsledky. Pokud začneme tolerovat aroganci moci, vyhýbání se odpovědnosti a snahu ohýbat pravidla podle momentální potřeby, pak se nemůžeme divit, že lidé ztrácejí důvěru a společnost se drolí.

Ten příběh ze Senátu mi připomněl jednoduchou věc: stát nemůže být silný, pokud ho vedou lidé, kteří se bojí pravdy o sobě samých. A demokracie nemůže fungovat tam, kde se z odpovědnosti stává nepřítel.