Pietní akt na Národní třídě v Praze

„Ať žije Senát, ať žije Senát!“ Toto skandování se dnes neslo Národní třídou v Praze, když jsme spolu s kolegy ze Senátorského klubu – Starostové a nezávislí přicházeli položit květiny k pietnímu místu před pamětní deskou upomínající události 17. listopadu 1989. Přiznám se, že mi z toho trochu mrazilo v zádech – ale rozhodně to bylo mrazení příjemné. Určitě mnohem příjemnější než pro některé jiné politiky, kteří zde pokládali květiny před námi, a lidé je vypískali či na ně volali „hanba, hanba“.
Bylo krásné vidět a slyšet, jak si lidé na Národní třídě uvědomují důležitost Senátu a také to, že si nenechá líbit pošlapávání demokratických hodnot. Právě kvůli těmto hodnotám před 30 lety na Národní třídě a v okolních ulicích tekla krev z rozbitých hlav bezbranných studentů, právě kvůli těmto hodnotám lidé vyšli před 30 lety do ulic, aby skoncovali s režimem plným bezpráví. A právě tyto hodnoty je potřeba stále bránit.
Celý tento víkend jsem se účastnila mnoha akcí spjatých se sametovou revolucí a zážitků bylo opravdu velmi mnoho. Jeden mi ale v paměti utkvěl o trochu více – a přitom to byl zážitek, který se neodehrál ani na Národní třídě, ani na Letné. Naopak, byl zcela mimo všechny ty davy lidí. Byl to zážitek z velice tichého prostředí kostela Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského pod Petřínem, který možná znáte spíše jako kostel U Pražského Jezulátka. To totiž u příležitosti 30. výročí sametové revoluce dostalo nové šatečky ozdobené českou trikolorou. Když jsem se to doslechla, zkrátka jsem se na to musela jít podívat – a nelitovala jsem. Při tiché modlitbě a pohledu na tuto světoznámou sošku, nyní ozdobenou českými barvami, jsem si uvědomila ono duchovní a občanské sepětí. Jezulátko prý dokáže vyslyšet různé lidské prosby. Lidé ho prosí za uzdravení, za narození dítěte, ale třeba také za mír. A také za lidskou společnost – takovou, jakou bychom se všichni přáli. Společnost bez zášti a nenávisti, bez arogance a podlosti, bez zla a odcizení. Takovou společnost, po níž jsme volali před 30 lety, takovou společnost, jakou si přál Václav Havel a jeho spolupracovníci, když se postavili do čela Občanského fóra. Takovou společnost, kterou žádali lidé v ulicích před 80 lety, takovou společnost, jakou si přál zakladatel naší krásné země Tomáš Garrigue Masaryk.
A já věřím, že v takové společnosti zase jednou budeme žít. Jen dá ještě práci, než si ji opět vybudujeme – a pak ji hlavně musíme neustále bránit, aby nám ji nikdo nemohl vzít.
Takový je pro mě odkaz 17. listopadu, Dne boje za svobodu a demokracii.

Video najdete zde.