Před 50 lety stáli Češi proti Čechům

Ačkoli půl století od okupace vojsky Varšavské smlouvy jsme si připomenuli i loni, neměli bychom zapomínat ani na 21. srpen 1969. Tehdy definitivně skončilo Pražské jaro a páteř československých občanů byla zlomena na dlouhých dvacet let. Tento den se proti sobě totiž postavili sami obyvatelé naší země. Proti masovým protestům, které vypukly na první výročí okupace, nezasáhla okupační armáda, nýbrž milicionáři, příslušníci SNB a částečně i českoslovenští vojáci. Ti sovětští zůstali v kasárnách, odkud měli vyjít teprve v případě, že by demonstrace nebyly zvládnutelné „vnitřní“ bezpečností.
Zvláště členové Lidových milic si proti demonstrantům počínali velmi brutálně, na demonstrující stříleli bez toho, že by byli sami napadeni. Celkem tak byly zraněny desítky lidí, pět zemřelo. Velice tragická je smrt čtrnáctiletého Bohumila Siřínka, kterého neznámý milicionář střelil do břicha. Chlapec pak zemřel v nemocnici a jeho rodiče si smrt svého syna ani nemohli připomínat.
Toto vše se dělo s vědomím nejvyšších představitelů země, včetně mužů Pražského jara. Právě tehdy lidé pochopili, že veškeré demokratizační procesy, jimiž země žila ještě rok předtím, jsou definitivně ztraceny. Zklamali se ve svých představitelích, většina se smířila se situací, mnozí emigrovali. Právě tehdy naplno nastoupila normalizace a režim utáhl šrouby, které začaly povolovat až na sklonku 80. let.