Proč je dnes důležité říkat věci nahlas.

Evropa není jen politická konstrukce.

Je to náš domov. Prostor, kde vychováváme děti, kde chceme žít v bezpečí, kde počítáme s tím, že pravidla platí pro všechny – silné i slabé.

A právě proto dnes cítím potřebu věci pojmenovat.

Ve světě se znovu objevuje nebezpečný způsob uvažování. Mocní mluví o „ochraně bezpečnosti“, „strategických zájmech“ nebo „historických nárocích“, a přitom zpochybňují hranice, svrchovanost a pravidla, na kterých stojí poválečná Evropa.

Ukrajina byla napadena pod záminkou ochrany.

Grónsko je dnes zmiňováno jako strategická nutnost.

Jiná slova, jiná kulisa – ale stejný příběh:

když něco chci, najdu si důvod, proč si to vzít.

Evropa vznikla právě proto, aby tento příběh skončil.

Aby platilo, že silnější nemá právo brát si to, co mu nepatří.

Že bezpečí nevzniká strachem, ale spoluprací.

Že budoucnost se nestaví na podřízenosti, ale na důvěře.

Proč tedy Evropa některým mocným vadí?

Protože je jednotná.

Protože je svobodná.

Protože chrání slabší.

A protože ukazuje, že síla může vypadat jinak než moc nad druhými.

Evropa má vzdělané lidi, otevřenou společnost, funkční instituce a obrovský vnitřní trh. To je něco, co nelze snadno ovládnout.

A tak přichází jiná strategie: rozkládat, rozdělovat, zpochybňovat.

Když se relativizuje agrese na Ukrajině.

Když se mluví o územích jako o zboží.

Když se sundávají vlajky napadených států nebo symboly evropské sounáležitosti.

Nejde o gesto.

Jde o vzkaz.

Symboly totiž mluví dřív než slova.

A agresor velmi dobře pozná, kde už se lidé přestávají bránit.

Proto je nebezpečné, když se i u nás zlehčují hodnoty, které nás chrání. A je jedno, zda z neznalosti, nebo z kalkulu – důsledky neseme všichni.

Evropská unie není dokonalá.

Ale je to největší mírový projekt, jaký kdy Evropa vytvořila. A vznikl z jednoduché lidské potřeby: aby už se nikdy neřešily spory silou a aby děti vyrůstaly bez strachu z války.

A právě teď je chvíle, kdy ji musíme chránit jako domov.

Ne mlčet. Ne ustupovat. Ne nechat se rozdělit.

Protože když se k vlastnímu domovu začneme chovat lhostejně,

někdo jiný si na něj začne dělat nárok.

A to je okamžik, kdy už bývá pozdě.