Proč si musíme vážit slušných lidí ve veřejném životě

Tam lidé až příliš pozdě pochopili, jak moc potřebovali prezidentku Zuzanu Čaputovou. Dokud na ni padaly útoky, většina slušných lidí mlčela. A když oznámila, že končí, přišlo to bolestné uvědomění: měli jsme ji víc podržet. Jenže tehdy už bylo pozdě. A tahle zkušenost se týká celé naší společnosti. Když objíždím obce, slyším od starostů větu, kterou znám sama moc dobře: „Ne kvůli práci samotné, ale kvůli tomu, že je brána jako samozřejmost, už nemám sílu pokračovat.“ A často jde o starosty malých obcí, kteří jsou neuvolnění – tuhle práci dělají po svém zaměstnání, večer, o víkendech, často na úkor času s rodinou. A přitom právě oni drží své komunity pohromadě. Uchovávají tradice, připravují akce, rozsvěcují vánoční stromy, spojují sousedy, vytvářejí atmosféru domova. To všechno je práce navíc. A jejich odměnou bývá to, že se ozvou hlavně ti, kteří kritizují. A tenhle příběh se opakuje všude. Ať je člověk prezident, učitelka, zdravotník, řidič autobusu, prodavačka nebo uklízečka – mnozí z nich dělají svou práci poctivě, se srdcem a s ohledem na druhé. A právě těchto lidí bychom si měli všímat a umět jim poděkovat. Ne všechno, co dělají, je vidět. A už vůbec to není samozřejmost. Empatie není v popisu práce žádné profese, ale bez ní společnost ztrácí lidskost. To samé platí u dobrovolných hasičů. Pomáhají po své práci, i když je nikdo nevidí, a často vyběhnou k zásahu i ve chvíli, kdy doma nechají svou vlastní rodinu. Je to služba druhým – a je naprosto dobrovolná. A platí to i pro lidi, kteří stojí nejvýš. Prezident, který má odvahu říct nahlas, že extremismus nemá ve vládě co dělat a že férovost je základ veřejné služby, si zaslouží, aby za ním společnost stála. Ne bezvýhradně. Ale férově. Protože bez ní jako společnost ztrácíme ohleduplnost a lidskost. A když slušní lidé ztratí chuť pokračovat, vzniká prostor pro ty, kteří se o druhé nestarají. Historie Evropy už několikrát ukázala, že když demokratické instituce oslabí a slušní lidé se stáhnou, přicházejí těžké následky. Podpora nemusí stát vůbec nic. Někdy stačí krátký e-mail starostovi. Někdy úsměv. Někdy poděkování. A někdy i slušné slovo směrem k prezidentovi, který nese odpovědnost za hodnoty, na kterých stojí náš stát. Jsou to maličkosti. Ale právě z nich se skládá společnost, kterou stojí za to bránit.