Výtěžek pokryje náklady na žákyni na celý rok!!!

Krásné vyprávění, skvělí posluchači, nádherná země – a hlavně vynikající výtěžek z celé akce, který bude věnován na velmi dobrou věc. Takové bylo naše páteční setkání s mojí bývalou spolužačkou z gymnázia, paní Michaelou Kubíčkovou, která vede řeholní dům sester salesiánek v Albánii. Michaela v Albánii žije už 22 let, ale momentálně je v České republice, a proto jsem ji poprosila, aby přijela do Třebíče a povyprávěla o této zemi a také své práci. Nebo poslání? To je asi lepší slovo, protože spolu s dalšími sestrami se věnuje vzdělávání albánských dětí od capartů z mateřské školy, přes žáky základní školy až po gymnazisty. Nedaleko Skadarského jezera salesiánský řád vystavěl v 90. létech komplex budov, kde se děti vzdělávají. Jedná se o jednu z nejlepších škol vůbec, protože státní jsou velmi podhodnocené, privátní si může dovolit jen málokdo – a pokud ano, stačí mít peníze a nemusíte se učit. Vysvědčení dostanete tak jako tak. Takže škola, kterou Michaela spolu se svými kolegyněmi provozuje, je prostě nejlepší volbou, pokud chcete mít dobré vzdělání.
To v Albánii rozhodně není zvykem, už z toho důvodu, že v tamních horách, blízko nichž škola salesiánek stojí, je velice špatná doprava, kvůli čemuž mnohé děti ani do školy nechodí. A navíc jsou zde i zvyky, které jsou nám naprosto cizí. Ještě stále zde je například zakořeněn předsudek, že se dívka může po venku pohybovat pouze v doprovodu muže – a jak chcete dceru posílat do školy, když ji musí pokaždé někdo doprovázet? I z toho důvodu v řeholním domě funguje internát pro dívky, které tvoří asi 2/3 žactva.
Problémem je také extrémní nezaměstnanost a byrokracie, která mladé lidi nutí z Albánie emigrovat do bohatších zemí. Právě lepší vzdělání, které jim salesiánky poskytují, je ale možností, jak Albánce udržet doma. A ony samy to svým svěřencům a svěřenkyním vštěpují – stejně jako jim ukazují naše zvyklosti, v nichž jsou si ženy s muži rovny, mohou se volně pohybovat a rozhodovat. Zvyklosti, kde neexistují domluvené svatby, nýbrž dlouhodobé pěstování vztahů z lásky.
Moderní Albánci už jsou jiní než jejich rodiče a prarodiče, kteří ve strachu před brutálním režimem, jenž postihoval jakékoli projevy svobody či náboženství, nikomu nedůvěřovali. Jen pro zajímavost – slyšeli jste někdy o Panně Marie Moučné? Asi ne, stejně jako o ní neslyšel nikdo z návštěvníků besedy. Za komunistického režimu v Albánii totiž její obyvatelé nesměli mít doma jakékoli náboženské symboly, jinak by je udal třeba soused. A tak si věřící vždy nasypali na válek mouku a z ní si nakreslili postavu Panenky Marie, k níž se modlili. Pokud by někdo náhle přišel, jediným pohybem bylo možné obrázek zničit – a člověk se mohl tvářit, jako že zadělává na chleba. I o tom Michaela vyprávěla a my všichni byli rádi, že dnes už se lidé v Albánii nemusejí bát projevit svůj názor či víru. A že se dětem, které jsou prý velice nadané zejména na jazyky, dostává adekvátního vzdělání. To potěšilo asi každého z posluchačů, a tak se není co divit, že výtěžek z dobrovolného vstupného, které bude věnováno salesiánské škole, byl tak vysoký. Rovných 22 100 Kč! Podle Michaely stačí tato částka přibližně k tomu, aby pokryla nejen celoroční studium některé z dívek, ale i její celoroční ubytování na internátu!
Kéž by se takto povedlo obdarovat všechny tamní děti, jichž je prý ve škole na tři stovky. Ale i tak je to skvělý úspěch, jenž pomůže některým z chudších rodičů, kteří si nemohou dítě dovolit podporovat v plné míře.
Velice proto nejen svým jménem, ale hlavně jménem sestry Michaely Kubíčkové, děkuji každému, kdo se besedy zúčastnil, každému, kdo přispěl byť i tou nejmenší částkou, protože pomohl dobré věci. Vzdělání je základ – pak se lidé nebudou moci stěhovat, jejich země bude vzkvétat, budou mít adekvátní možnost výdělku. A také děkuji panu faráři P. Jakubu Holíkovi, že akci zaštítil, a také městu Třebíč, zejména pak starostovi Pavlu Pacalovi, že na besedu poskytlo krásné prostory sálu infocentra baziliky sv. Prokopa. A děkuji i našim spolužačkám z gymnázia, že vážily cestu až z Rosic. Po besedě jsme si tak mohly ve farní kavárně udělat takový malý třídní minisraz po 31 letech od maturity :-)
A ještě malé zamyšlení – osobně si myslím, že o sestře Michaele neslyšíme naposledy. Nedávno jsme v Senátu probírali možnosti pomoci balkánským zemím a já vystoupila s tvrzením, že právě dobré vzdělání je možnost, jak tamním lidem nejlépe pomoci. Na besedě se sestrou Michaelou se to potvrdilo, a proto se domnívám, že cesta, kterou nám Michaela ukázala, je ta nejlepší, jakou se můžeme vydat. Proto ji i její sestry a děti, které vzdělávají, budu vždy velice ráda jakýmkoli způsobem podporovat. Pevně věřím, že Bůh bude salesiánskou školu i nadále ochraňovat, k čemuž snad přispěje i Pražské Jezulátko, které jsem Michaele věnovala. Hodně štěstí!