Vzpomínková akce k uctění obětí holocaustu

V Zadní synagoze v Třebíči se dnes uskutečnila vzpomínková akce k uctění obětí holokaustu. Víme o něm hodně, ale každé takové setkání mě znovu nutí, abych se zamyslela a řekla si „proč“. Proč musela nastat taková hrůza, proč se stalo, že zničehonic byli vražděni lidé, kteří žili vedle nás, kteří se radovali stejně jako my, smutnili stejně jako my, byli zkrátka jako my? Proč přišel někdo a řekl, že tito lidé nejsou jako my, a nezaslouží si žít? O tom uvažuji pokaždé, když se těchto akcí účastním – a stále nenalézám odpověď. Šoa, jak holokaustu říkají Židé, ovlivnila nejen podobu Třebíče, nejen celých českých zemí, ale celé Evropy. Prakticky zcela z ní během několika málo let zmizela komunita, která tu byla stovky let. Byli vražděni muži, ženy, starci i novorozeňata.

Z Třebíče byly na konci května 1942 vypraveny dva transporty Židů z Třebíče a okolí, které byly označeny Av a Aw. V tom prvním bylo do Terezína deportováno 720 Židů, v tom druhém 650. Tito Židé později byli většinou transportováni do vyhlazovacích táborů – a z obou transportů se konce války dočkalo jen 60 lidí. Tedy jen asi čtyři procenta z těch, kteří byli před 77 lety odvlečeni do Terezína.

Aby se na tyto zavražděné nikdy nezapomnělo, pokládají se před domy, kde bydleli, tzv. kameny zmizelých, neboli Stolpersteiny. Na nich je uvedeno jméno daného člověka a všechna potřebná data – včetně data a místa jeho zavraždění. V Třebíči dnes přibyly další, z toho tři na Karlově náměstí a pět v židovské čtvrti. Ty na Karlově náměstí připomínají památku Anny a Bedřicha Polnauerových a Elsy Subakové, ty v židovské čtvrti dávají vědět, že v domech, u kterých jsou usazeny, žili Leo Braun, Tereza a Eliška Braunovy, Otto Neumann a Lina Wittmannová. Za každého z nich se dnes pomodlil brněnský rabín Štěpán Menaše Kliment.

V rámci kulturního programu vystoupily děti z pražského gymnázia Přírodní škola, které v rámci vlastního projektu Terezínská štafeta představily zhudebněné texty z terezínských časopisů Vedem a Rim-Rim-Rim. Tyto časopisy si vedly židovské děti v Terezíně, které do nich psaly různé básničky či povídky, kreslily obrázky... Bohužel, právě tyto básničky či povídky jsou to jediné, co po nich zůstalo. Naprostá většina z nich totiž byla deportována do Osvětimi či jiných vyhlazovacích táborů, kde byla zavražděna. Mezi nimi i Petr Ginz, židovský chlapec z Prahy, který nakreslil známý obrázek Měsíční krajina, jehož reprodukci si na Petrovu památku vzal v roce 2018 s sebou do vesmíru astronaut Andrew Feustel, či Petrův kamarád Hanuš Hachenburg, který psal nesmírně hluboké básně. Ty jsme si mohli dnes poslechnout i my v podání dětí z Přírodní školy a musím souhlasit s jejich panem učitelem Tichým, že byť je Hanuš psal někdy v šestnácti letech, mohou se klidně rovnat Ortenově či Wolkerově tvorbě. A stejně jako on si také kladu otázku: „Jak by se rozvíjel talent těchto dětí dál, kdyby nebyly zavražděny? Čeho mohly dosáhnout?“ Možná Nobelovy ceny za literaturu, možná jsme jejich obrazy mohli obdivovat v těch nejproslulejších galeriích světa. Ale nikdy tyto obrazy obdivovat nebudeme, protože neměly šanci vzniknout, a tyto děti nikdy Nobelovu cenu nedostanou, protože jim osud znemožnil napsat jejich životní dílo. Přišly si pro ně totiž odporné zrůdy, které řekly, že tyto děti a jejich blízcí jsou méněcenní, a proto si nezaslouží žít. Přitom byly tyto děti talentovanější, než je naprostá většina z nás. Je mi z toho na nic, myslím na ně a modlím se za ně. Prosím, učiňte totéž. Čest jejich památce.