Přes dvacet divadelních rolí, přes dvacet divadelních inspirací

Ta má totiž tradici velmi, velmi dlouhou, delší než jedno celé století. To samotné již zavazuje, abychom nezklamali nejen své diváky, ale také své předchůdce, kteří se na nás dívají z nebeských prken znamenajících svět – a proto prakticky každý rok nacvičujeme novou hru.

Pokud to dobře počítám, já sama jsem si zahrála v asi dvaceti inscenacích. Neznamená to však, že by to bylo „pouze“ dvacet rolí – například v roce 2012 ve hře Ostatkový soud jsem ztvárnila hned čtyři úlohy.

Týž rok jsem také sehrála nejtěžší roli za celou dobu, co se ochotničení věnuji. Roli, která mi vzala mnoho energie. Kromě Ostatkového soudu jsme totiž nazkoušeli i Maryšu bratří Mrštíků, kde jsem dostala roli matky – a má dcera roli dcery, tedy samotné Maryši. Už když jsem si četla scénář, tekly mi slzy z toho, jak krutou matkou musím být. Ale asi jsme to s dcerou sehrály tak, jak si to Mrštíkové asi představovali, protože si pamatuji, že jsme tenkrát rozplakaly celý sál.

Má dcera už je dospělá, ale může říct, že si v koněšínském divadle zahrála ještě coby předškoláček. Bylo to ve Vánoční scéně pro děti, kterou jsem i spolurežírovala. Místní kněz P. Ambrož rýmovanou formou sepsal text k narození Páně. Tehdy poprvé hrály moje děti se svými kamarády. Dcera ještě chodila do školky, přesto se zvládla naučit text i koledy, které tam zpívala. Divadlo se líbilo, a tak se hra rozšířila i do dalších obcí a farností v okolí.

V Koněšíně má divadlo takovou tradici, že zde snad neexistuje rodina, v níž by se někdo ochotničení nevěnoval. Svůj vlastní soubor tu mají právě i děti, které vede paní Vlasta Komárková. A to natolik dobře, že mnohé z nich postupně přecházejí do dospělého ansámblu.

Těší mě, že v Koněšíně máme tak skvělý kolektiv, který dokáže společně něco udělat pro pobavení ostatních. Není to přitom žádná legrace. Nejenže zkouškám věnujete spoustu svého volného času, který byste mohli trávit se svými blízkými, ale podmínky při nácviku jsou mnohdy hodně krušné.

V kulturním domě, kde zkoušky probíhají převážně v zimních měsících, se běžně netopí, takže je tam vymrzlo, od úst nám stoupá pára a my musíme být pořádně oblečeni, abychom to neodstonali. V kostýmech se vidíme většinou až na generálce, kdy už je sál vyhřátý. Přesto jsou čtyři po sobě jdoucí představení vyprodána, protože publikum ví, že jsme všechny tyhle nesnáze absolvovali právě pro ně. Těší nás to, motivuje a zároveň zavazuje k tomu, abychom naše stálé obecenstvo nezklamali a na další rok nacvičili novou hru.

A každá nová hra v sobě nese pro každého z nás novou inspiraci. Pokud totiž chcete svou roli dobře podat, je třeba přesně vystihnout charakter postavy, dát jí tvář a vyhrát si s ní. To je výzva pro každého herce a právě to mě na ochotničení tak baví.