Zdeněk Kožmín – jeden z největších odborníků na literaturu, jaké jsem kdy potkala

Pan profesor mě učil jen dva roky. I tato relativně krátká doba na mě však „zanechala následky“ v podobě lásky k literatuře, snahy číst mezi řádky či vcítění se do spisovatelovy mysli. Hodiny s panem profesorem nebyly pouhým výkladem dané látky, ale diskusí o souvislostech, za jakých kniha vznikala, co při její tvorbě autor prožíval či jak na toto dílo reagovala veřejnost.

Nepohodlný proděkan

Výuka českého jazyka a literatury v podání pana profesora Kožmína vybočovala ze zavedených středoškolských konvencí a spíše už připomínala vysokoškolské semináře. Nebylo také divu – pan profesor totiž většinu svého pracovního života strávil výukou na vysoké škole. Jeho snaha vždy hrát fér, poukazovat na nešvary a neustupovat zlu ho ale na sklonku 60. let stála nejen místo proděkana Pedagogické fakulty tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, ale i místo pedagoga na této škole. Tak jako řada dalších, kteří podpořili reformisty pražského jara, byl za normalizace odklizen. V jeho případě se naštěstí jednalo o odklizení „jen“ na střední školu – jednalo o tehdejší gymnázium Julia Fučíka v Zastávce u Brna. Díky těmto osudovým kotrmelcům jsem měla tu možnost ho zde potkat.

Odborník na Kunderu, Hrabala a další

Z gymnázia odešel do důchodu v roce 1985, po sametové revoluci v roce 1989 se však vrátil k aktivní činnosti a nastoupil opět na Pedagogickou fakultu v Brně, v tomto případě však už „pajdák“ Masarykovy univerzity, jak znělo nové jméno někdejší UJEP. Zde vyučoval až do roku 2001 a jako jeden z největších odborníků na brněnské rodáky spisovatele Milana Kunderu a Bohumila Hrabala napsal řadu statí, v nichž analyzoval jejich tvorbu. Další své práce věnoval básnickým dílům Vladimíra Holana a Jana Skácela a také psal do literárních časopisů a kulturních rubrik různých novin.

Častokrát jsem jeho jméno viděla pod nějakým článkem a vždy jsem si vzpomněla, jak moc mě naučil během svého působení v Zastávce u Brna. A to nejen o literatuře, ale hlavně o tom, že člověk má vždy stát rovně a nesmí zatrpknout. Naopak, je vždy nutné se otřepat, najít si jinou cestu a to, co znáte a umíte nejlépe, šířit dále. Tak jako on šířil své vysokoškolské vědomosti nám, studentům gymnázia v Zastávce u Brna, a tak, jako se on nikdy nepoddal zlovůli normalizačního režimu. Celou dobu, kdy byl v nemilosti, věřil, že jeho poctivost a smysl pro spravedlnost nakonec zvítězí. Trvalo to dlouho, ale nakonec se dočkal. Stejně jako jsme se dočkali my, kteří jsme ho znali a měli ho rádi.