30 let dokumentárních příběhů

Festival se za tři desetiletí stal jednou z nejvýznamnějších přehlídek dokumentárního filmu ve střední a východní Evropě. Letošní ročník nabízí během deseti dnů přibližně 350 filmů z celého světa, premiéry, setkání s tvůrci i diskuse o aktuálním dění. Jsem ráda, že právě Vysočina hostí kulturní událost s takovým mezinárodním přesahem.

Ze slavnostního zahájení si ale odnáším především dva silné zážitky, které spojuje jedno téma – svoboda.

V pátek 23. října se v Praze protestovalo proti připravovaným změnám financování České televize a Českého rozhlasu. Situace se teprve vyvíjela a nebylo jasné, jak všechno dopadne.

A právě v těch prvních hodinách se tři oceněné ženy rozhodly veřejně promluvit. Přímo na slavnostním pódiu upozornily na dění v Praze a na obavy o budoucnost nezávislých médií veřejné služby.

Helena Třeštíková – oceněná za přínos světové kinematografii.

Kamila Hladká – autorka knihy Domů? Příběhy bývalých vězeňkyň, oceněné jako nejlepší dokumentární kniha roku.

Barbora Maxová – oceněná Cenou Respektu za reportáž Ty, které přežily, přinášející svědectví ukrajinských žen mučených ruskou armádou.

Všem třem dámám chci upřímně poděkovat.

Mohly si převzít ocenění, poděkovat a odejít. Ony se ale rozhodly promluvit. Nečekaly, jak se situace vyvine ani kdo další se ozve. Hned na samém počátku veřejně připomněly, co je v sázce.

Právě jejich pohotovosti a odvahy si nesmírně vážím. Protože svobodu a nezávislost médií je potřeba hájit ve chvíli, kdy jsou ohroženy, ne až zpětně přemýšlet, co jsme měli udělat.

Druhým silným zážitkem byla evropská premiéra dokumentu Návrat do neznámé země režisérky Olgy Malířové Špátové. Film vypráví o světově uznávaném českém choreografovi Jiřím Kyliánovi a jeho celoživotní partnerce, tanečnici Sabine Kupferberg.

Je to příběh o lásce, tanci a mimořádném talentu. Ale také o nesvobodě a odloučení od vlastní země.

Jiří Kylián po roce 1968 odešel do zahraničí. Komunistický režim mu dlouhá léta znemožňoval návrat do vlasti. Ve filmu sám vzpomíná na zacházení ze strany tehdejšího režimu i na to, jaké to bylo žít daleko od domova, přestože se stal světově uznávaným umělcem.

Jeho svědectví mě hluboce zasáhlo. Připomíná, jak krutě dokáže totalitní moc zasáhnout do lidských osudů a jakou cenu má svoboda, kterou dnes považujeme za samozřejmost.

A právě tady se pro mě oba zážitky propojily.

Na jedné straně příběh člověka, který poznal nesvobodu na vlastní kůži. Na druhé straně tři ženy, které neváhaly veřejně upozornit na obavy o nezávislost médií.

Demokracie se nemusí oslabovat ze dne na den. Může ztrácet své pojistky postupně. Proto je důležité zajímat se o to, co se děje s nezávislostí médií, svobodou kultury a institucemi, které mají kontrolovat moc.

Děkuji organizátorům festivalu za pozvání, za jejich dlouholetou práci a nasazení. Velké poděkování patří také dobrovolníkům, spolupracovníkům, partnerům a finančním podporovatelům, bez nichž by tak rozsáhlá kulturní událost nemohla fungovat.

Třicet let festivalu je úctyhodný výsledek práce mnoha lidí. Přeji Ji.hlavě, aby i nadále byla místem, kde se nejen promítají skutečné příběhy, ale kde se o důležitých věcech také otevřeně mluví.

Festival pokračuje až do 1. listopadu. Pokud máte možnost, podívejte se do programu a zajděte na některý z dokumentů. Možná vás některý příběh překvapí, zasáhne nebo přiměje přemýšlet o věcech, které běžně přehlížíme.

A zajímá mě i váš názor. Vnímáte nezávislost médií a svobodu kultury jako samozřejmost, nebo máte také obavy z jejich postupného oslabování?

Video zde.