Česká srdce bijí i za hranicemi naší země.

V Německu působí 12 českých krajanských škol, které navštěvuje přibližně 600 dětí. Měla jsem možnost nahlédnout i přímo do výuky. Děti se učily poznávat českou vlajku, státní barvy, hymnu i mapu České republiky. Povídali jsme si také o tom, odkud pocházejí jejich rodiče a prarodiče a kde mají v Česku své příbuzné.

Právě tak se vytváří vztah k zemi, ve které třeba samy nežijí, ale která je součástí jejich rodinného příběhu.

Velmi mě zaujala i pestrost aktivit jednotlivých škol. Nejde zdaleka jen o sobotní výuku češtiny. Děti poznávají české tradice, historii, literaturu a památky, zapojují se do společných projektů, výměnných pobytů i kulturních akcí. Školy spolupracují napříč evropskými zeměmi a propojují celé rodiny.

Zajímavé zkušenosti přivezla také ředitelka české školy z Florencie. Právě podobné projekty, včetně zaznamenávání vzpomínek pamětníků a příběhů českých krajanů, ukazují, že tato činnost má mnohem širší význam než samotná výuka jazyka. Pomáhá uchovávat naši společnou paměť.

Za tím vším ale stojí obrovské množství práce, často ve volném čase a bez nároku na odměnu.

Učitelé, asistenti i rodiče věnují dětem hodiny, které by jinak mohli trávit odpočinkem nebo se svými rodinami. A přesto se potýkají s problémy. Od financování a zajištění prostor až po nedostatek pedagogů či uznávání výuky češtiny v německém školském systému.

O to víc mě těší, že jsme se u jednoho stolu sešli lidé, kteří mohou společně hledat řešení.

Ministerstvo zahraničních věcí zastupovali zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti Jiří Krátký a generální konzulka v Mnichově Ivana Červenková. Velmi přínosná byla také účast profesorky Evy Šmelové z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a její kolegyně. Fakulta pomáhá propojovat krajanské školy s vysokoškolskými studenty a nabízí spolupráci na tvorbě výukových materiálů, které budou pro děti zajímavé a pro pedagogy praktické.

Právě takové propojení škol, univerzit, ministerstva a Senátu dává smysl. Každý může přispět svou zkušeností a možnostmi.

Jsem přesvědčena, že lidé, kteří dobrovolně dělají něco navíc pro druhé, si zaslouží mnohem lepší podmínky a naši podporu. I proto o jejich práci píšu. Aby se o ní vědělo a abychom nezapomínali, že český jazyk a kultura mají své pokračovatele i daleko za našimi hranicemi.

Velké poděkování patří škole Hezky česky ve Stuttgartu za pozvání a skvělou organizaci setkání. A všem vyučujícím, asistentkám, asistentům i rodičům, kteří se podílejí nejen na výuce, ale také na bohatém spolkovém životě našich krajanů.

Po tomto setkání jsem si zase o něco jistější, že české krajanství má budoucnost. Protože má lidi, kterým na něm skutečně záleží.