CO MŮŽU UDĚLAT JÁ?

Přemýšlela jsem nad ní. Je totiž snadné dojít k pocitu, že jeden člověk stejně nic nezmění.

Jenže právě na jednotlivých lidech demokracie stojí. Na lidech, kterým není jedno, co se kolem nich děje. Kteří se zajímají, přemýšlejí, ptají se a jsou někdy ochotni vystoupit i ze své komfortní zóny.

Nemusíme hned měnit svět. Můžeme začít docela obyčejně.

Ověřujme informace a hledejme původní zdroje.

Než něčemu uvěříme nebo to pošleme dál, zkusme zjistit, odkud informace pochází. Nezůstaňme jen u titulku, příspěvku na sociální síti nebo toho, co nám někdo přeposlal. A ověřujme i informace, které potvrzují přesně to, co si sami myslíme.

Ptejme se.

Politiků, úřadů i institucí. Proč jste tak rozhodli? Jak jste hlasovali? Co jste skutečně udělali? Z čeho své tvrzení čerpáte?

A samozřejmě – ptejte se i mě.

Mluvme spolu. I s těmi, kteří to vidí jinak.

Doma, s přáteli, sousedy nebo kolegy. Poslouchejme jejich důvody a vysvětlujme ty svoje. Nemusíme se vždy shodnout. Důležité je, abychom spolu dokázali mluvit i tehdy, když se neshodneme.

Ozvěme se, když nám něco vadí.

Napišme starostce či starostovi, zastupiteli, poslanci nebo senátorovi. Přijďme na jednání zastupitelstva, zapojme se do veřejné debaty nebo využijme petici. Nerezignujme jen proto, že je jednodušší říct: „Stejně nic nezměním.“

Choďme k volbám. A zajímejme se ještě před nimi.

Volby jsou svátkem demokracie. Važme si toho, že můžeme svobodně rozhodovat o tom, kdo nás bude zastupovat.

Nedívejme se jen na to, co kdo před volbami slibuje. Zajímejme se o to, co už má za sebou. Jak pracoval, rozhodoval a hlasoval. Ale také jak jednal s lidmi. Jestli dokázal naslouchat, pomoci a slušně jednat i s těmi, kteří mají jiný názor. Ne všechno se dá poměřovat počtem postavených silnic, opravených budov nebo dokončených investic. Důležité je i to, jaký je člověk.

Podporujme slušné a schopné lidi.

Často slýchám: „Nemám koho volit.“ Pokud ale ve svém okolí známe člověka, kterého si vážíme a který by podle nás mohl být dobrým zastupitelem, starostou nebo třeba jednou poslancem či senátorem, řekněme mu to. Povzbuďme ho. Nabídněme mu pomoc.

A pokud máme pocit, že opravdu není z koho vybírat, můžeme si položit i trochu nepohodlnou otázku:

Neměl/a bych to zkusit já?

Zapojme se tam, kde žijeme.

Spolky, hasiči, sport, kultura, dobrovolnictví, sousedské aktivity. Právě tam vznikají vztahy, důvěra a komunita. Veřejný život nejsou jen vláda a Parlament.

Poznávejme naše instituce.

Vezměme děti třeba na jednání zastupitelstva, využijme dny otevřených dveří veřejných institucí, navštivme Parlament. I proto ráda zvu občany na prohlídky Senátu. Instituce nemají být něco vzdáleného, čemu rozumějí jen politici a úředníci. Jsou tu pro nás všechny.

Měřme všem stejně.

Neověřujme jen tvrzení těch, se kterými nesouhlasíme. Stejně nároční buďme i na lidi, kterým věříme a které podporujeme.

Klidně i na mě.

A nebojme se politiky.

Politika není jen televizní hádka nebo dění v Parlamentu. V určité podobě ji známe i z vlastní rodiny. Také doma se musíme domluvit, co má přednost, za co utratíme peníze, co odložíme, kde ustoupíme a kde hledáme kompromis.

V obci nebo ve státě je to samozřejmě složitější, ale pořád rozhodujeme o věcech, které se týkají nás všech.

A když se slušní a schopní lidé z veřejného života stáhnou, jejich místo nezůstane prázdné. Mohou ho zaplnit lidé, kterým bychom svoji obec, město nebo zemi svěřit nechtěli.

A jestli si u některého bodu říkáte: „Dobře, ale jak to mám konkrétně udělat?“, napište mi do komentáře nebo do zprávy. Třeba nevíte, kde nějakou informaci ověřit, jak dohledat hlasování nebo podle čeho poznat důvěryhodný zdroj.

Ráda vám pomohu.

A určitě jsem nevyjmenovala všechno. Proto se tentokrát ptám já vás:

Co můžeme podle vás každý sám udělat pro to, aby naše demokracie zůstala živá a svobodná? Co byste do tohoto seznamu přidali?