Místa zmizela. Příběhy ne.

Je to výstava, která člověka vtáhne velmi rychle.

Najednou nestojíte jen před historickými panely. Před očima se začnou objevovat lidské osudy, zaniklé vesnice, opuštěné kostely, zarostlé hřbitovy a příběhy lidí, kteří během několika let přišli o svůj domov, své sousedy i svůj svět.

Český les dnes vnímáme jako kraj ticha, hlubokých lesů a nádherné přírody. Jenže tahle krajina v sobě nese mimořádně těžkou paměť. Paměť pohraničí, kde spolu po generace žili Češi, Němci i židovské rodiny. Lidé, kteří sdíleli stejný prostor, práci, každodenní starosti i radosti.

Pak ale přišel fanatismus, propaganda a válka.

A během jediné generace se ze sousedství stalo nepřátelství.

Výstava velmi citlivě připomíná období nacismu, pochody smrti, poválečný odsun německého obyvatelstva i následné dosidlování pohraničí. Silné jsou právě příběhy lidí, kteří po válce přicházeli budovat nový domov do míst, kde často zůstaly jen prázdné domy, opuštěné kostely a krajina poznamenaná strachem i ztrátou.

Mnohé obce úplně zmizely z mapy.

Po některých zůstaly jen ovocné stromy, základy domů nebo zarůstající hřbitovy uprostřed lesa. A právě to člověka při pohledu na jednotlivé panely zasáhne možná nejvíc — jak rychle mohou zmizet místa, která po staletí tvořila lidské domovy.

Výstava ale není jen pohledem do minulosti. Je i připomínkou toho, jak křehké je soužití lidí a jak snadno se může společnost nechat rozdělit strachem, nenávistí a radikalismem.

Proto přidávám fotografie některých panelů z výstavy. Ne každý má možnost se do Senátu podívat osobně, ale myslím, že podobné připomínání historie má smysl i dnes. Možná právě dnes.

Děkuji autorům výstavy z Muzeum Českého lesa v Tachově a Česko-bavorský spolek přátelství a spolupráce za mimořádně silné a poctivě zpracované svědectví o našem pohraničí.